Smažený kapr a bramborový salát

V předchozím povídání, o svém pobytu v nemocnici, jsem skončila vtipnou historkou z příjmu. Možná vás však víc zajímá, jakým způsobem jsem byla léčená a jak jsem se tehdy popasovala s jídlem ve vánočním období, které následovalo po mém návratu z nemocnice.

Jako nejdůležitější léčbu jsem tehdy vnímala kortikoidy. Mají rychlý nástup účinku. Navíc jsem první dny pila pouze čistý bílkovinný nápoj a dostávala kapačky s výživou. Poté, co jsem se vrátila z nemocnice, jsem ještě byla na „nutridrinkách“ s velkou dávkou bílkovin. Od té doby se mi z vůně proteinových nápojů trochu zvedá „kufr“, tedy žaludek. ;-)

Ale zánět se mi zklidnil, takže přibližně za čtrnáct dní a těsně před Mikulášem jsem se z nemocnice ocitla zase doma. Vánoční náladu jsme však s rodiči příliš neměli. Mamka se bála mi cokoliv z vánočního cukroví dát a stejně tak jsme řešili, co budu jíst k vánoční večeři. Přece jen po takové „hladovce“ není možné začít jíst hned všechny druhy a úpravy jídla.

Tehdy mě nejvíc trápilo omezení sladkostí a také představa, že ostatní budou jíst smaženého kapra, a já ne. A to i přesto, že nijak zvlášť mi kapr nechutná. Pamatuji si doteď, a to je opravdu více než deset let, že jsme ke štědrovečerní večeři jako přílohu ke kaprovi měli namísto bramborového salátu bramborovou kaši. Moje rodiče kaše ke kapru tak nadchla, že už si k němu dělají jen tu kaši. :-)

Kapra mi tehdy mamka udělala na vodě, kmínu a bylinkách a mně to, světe div se, chutnalo. Tehdy jsem byla dojatá, že i přes stav, v jakém jsem byla, jsem si mohla pochutnat a radovat se z Vánoc. Po Vánocích jsem postupně začala jíst vše a dnes už si téměř ani nevzpomenu, jak moc jsem řešila, že si nemůžu dát smaženého kapra.

Od té doby už zase jím stejnou štědrovečerní večeři jako většina lidí v Česku, a to i přesto, že několik měsíců na to se rozjel zánět celého tlustého střeva. Z toho dalšího ataku jsem se nakonec dostávala více než dva roky. Ale i z něj jsem se dostala do remise. Dokonce do úplné, a lékaři mi tak nemuseli udělat vývod.

Takže můj tehdejší kapr na vodě a bylinkách byl ojedinělým řešením, které vzniklo jako nutnost po nedobrovolné hladovce v nemocnici. Tohle řešení mě však povzbudilo. Vím totiž, že kdybych zase někdy skončila na vyživujících kapačkách a pití proteinových nápojů, můžu se pak do života zase vrátit postupným zaváděním dobrých a přitom „zdravějších“ jídel, na kterých je možné si také pochutnat.

Na své cestě za zdravím a plnohodnotným životem s chronickým střevním zánětem jsem došla k mnoha poznáním. Jedním z nich je, že pocit štěstí se rodí z toho, co vkládáme do své mysli i do svých úst. Díky tomu nyní na svém blogu učím a inspiruji, jak žít a jíst zdravě, vědomě a hravě. Za více než 13 let, co mám diagnostikovanou ulcerózní kolitidu jsem zvládla dostudovat VŠ, přijít o svoji první lásku i další lásky poznat. Žiju příjemný život se svojí rodinou (manželem a malým synem) a i přes některá zdravotní omezení si troufám říci, že je plnohodnotný. Ráda se také dělím o své zkušenosti a poznání formou psaní a jsem autorkou e-knihy 10 klíčů k tajemství potravin.
Veronika Hanzlíková