Jak jsem si splnila sen aneb Co má společného slon, kniha a ulcerózní kolitida

Už od puberty jsem toužila napsat knížku. Tedy nejen napsat, ale taky ji držet v tištěné podobě v ruce. Jenže od touhy ke splněnému snu vedla pořádně dlouhá cesta, plná práce, stresu a překvapivě i nutného seberozvoje. Svoji první knihu jsem nakonec vydala ve svých 36 letech.

Rozporcujte slona

Často se velký úkol a jeho zvládnutí přirovnává k porcování slona. Tohle připodobnění dobře ilustruje to, co stojí za tzv. velkými věcmi. Když „rozporcujete“ komplikovaný úkol na menší kousky, zjistíte, že i obrovského „slona“ zvládnete zdolat.

Podobné to bylo i s mojí knihou. Od puberty jsem po ní toužila, ale až v roce 2016 (ve 33 letech) jsem ji napsala a začala na svém webu prodávat v podobě e-knihy. Ohlasy na ni byly velmi dobré, a tak se stalo, že bylo potřeba popojít o kousek dál. Jenže obesílat nakladatelství s rukopisem se mi nechtělo a do vydání samonákladem kvůli financím taky moc ne.

Úraz vše změnil

Začátkem prosince 2018 jsem si při pečení vánočního cukroví svojí nepozorností přivodila úraz na ukazováku levé ruky. Tento prst mám od té doby oslabený, což tak zřejmě zůstane. Právě toto poranění bylo zásadní na cestě za knížkou.

Začala jsem se detailněji zabývat myšlenkou, co chci v životě dělat, kolik sil a jakým směrem vydávám a jestli se mi vrací. Nejen finančně, ale i formou přijaté energie. Tehdy jsem si přečetla knížku Za sny od Karin Krajčo Babinské a po vzoru hrdinky zapřemýšlela, co bych si ještě chtěla splnit, kdybych druhý den měla umřít.

Uvědomila jsem si, že ty největší sny už jsem si splnila. Po tragické ztrátě svého prvního životního partnera a několika nepodařených těhotenstvích jsem dostala velký dar. Tím je můj báječný muž Pavel a dvě krásné a zdravé děti. Oni jsou to nejcennější, co v životě mám. Zároveň mi došlo, že mám ještě jeden velký sen – být skutečnou spisovatelkou, což znamená mít nejen elektronickou, ale i tištěnou knihu.

Novodobé sbírky

Naštěstí dnes už existují možnosti, jak vydání knihy financovat i bez nakladatelství. Za ty roky, co provozuji svůj web veronikahanzlikova.cz, mám totiž relativně hodně čtenářů a přátel, kteří mi fandí a rádi čtou moje články a příběhy. A tak jsem přes jeden crowdfundingový portál nasbírala finanční základ na vydání knihy samonákladem.

Crowdfundingové sbírky fungují tak, že lidem představíte svůj projekt, oni si vyberou a zaplatí za nabízenou odměnu (obvykle produkt, který potřebujete zafinancovat) a vy tím dopředu získáte potřebnou částku na realizaci svých aktivit. V mém případě knihy Příběhy českých superpotravin. Až projekt dokončíte, lidem slíbené odměny rozešlete. 

Celá sbírka na knihu trvala 30 dní a musím říci, že šlo o nejintenzivnější období mého dosavadního života. Když totiž požadujete po lidech 100 000 korun, musíte být zodpovědní a vše dotáhnout až do konce. Což jsem ještě nevěděla, že náklady na vydání knihy nakonec ještě vzrostou víc než dvojnásobně.

V průběhu popsaných 30 dní jsem se potýkala se strachem. Pomohla mi především vědomá práce s mými myšlenkami, obavami a emocemi. Ale že se jich vyplaví tolik, jsem vůbec nečekala.

Stres a strach u mě většinou spouští ataku kolitidy

O své psychické zdraví jsem se v tu dobu nebála, spíš jsem měla strach, aby se mi zase nezhoršila nemoc – ulcerózní kolitida. Relaps kolitidy se totiž vždy objevil, nebo dokonce zhoršil v období velkých stresů. Proto jsem celých 30 dní a pak i při dokončování knihy, jejího grafického zpracování i korektur velmi dbala na to, abych se cítila co nejvíce v klidu a v pohodě.

Bylo toho víc, co mi pomohlo, a nakonec šlo o první stresovou zátěž, kterou jsem zvládla bez návratu nemoci. Dávala jsem si ovšem hodně pozor, abych nezanedbala i odpočinek a kvalitní jídlo. Snažila jsem se šetřit sladkostmi a kofeinem (kávu už nepiji dlouho) a také pravidelně meditovat a trochu i sportovat. Pomohla mi i akupunktura, která pro někoho překvapivě umí podpořit také psychiku a zbavovat únavy.

Předem mě nenapadlo, kolik úsilí a času mě bude stát propagace knihy a organizace sbírky potřebných peněz. Což je dobře, protože si nejsem jistá, pokud bych si svého „slona“ dokázala představit již na začátku celého, jestli bych sebrala odvahu jít do toho.

Někdy je lepší nevědět

Přirovnání ke slonovi můžete použít i v případě své nemoci, střevního zánětu. Pokud má onemocnění na začátku velmi akutní průběh, nedovedete si představit, jak s touto chorobou budete žít. Možná máte pocit, že už navždy budete běhat na záchod, krvácet ze střeva nebo jíst kašičky. Prostě nevidíte světlo na konci tunelu.

Jenže postupnými krůčky za pomoci lékařů, léků a rodiny se k remisi, nebo alespoň ke klidnější fázi nemoci s největší pravděpodobností dostanete. Naučíte se žít s onemocněním, začnete postupně testovat, co s vámi dělá konkrétní strava, a hledáte novou cestu. Jde o podobný proces, který už jsem zažila i s knížkou i při soužití s ulcerózní kolitidou. Šla jsem krůček po krůčku.

Někdy jsem na cestě zakopávala, ale vždycky se zvedla a šla dál. Což můžete i vy, jen stačí chtít a nedívat se na velkého slona, ale třeba jen na jeho nohu, ucho nebo chobot. 

(vha)

Na své cestě za zdravím a plnohodnotným životem s chronickým střevním zánětem jsem došla k mnoha poznáním. Jedním z nich je, že pocit štěstí se rodí z toho, co vkládáme do své mysli i do svých úst. Díky tomu nyní na svém blogu učím a inspiruji, jak žít a jíst zdravě, vědomě a hravě. Za více než 13 let, co mám diagnostikovanou ulcerózní kolitidu jsem zvládla dostudovat VŠ, přijít o svoji první lásku i další lásky poznat. Žiju příjemný život se svojí rodinou (manželem a malým synem) a i přes některá zdravotní omezení si troufám říci, že je plnohodnotný. Ráda se také dělím o své zkušenosti a poznání formou psaní a jsem autorkou e-knihy 10 klíčů k tajemství potravin.
Veronika Hanzlíková