Smím a můžu

Chtěla bych se s vámi podělit o jeden tip, který mi funguje při akutní potřebě na velkou. Vím, že často zmiňuji problém vyprazdňování. Ráda bych ho zmiňovala méně, ale bohužel je to pro mě opravdu zásadní problém. A z lázní vím, že nejen pro mě. To, že často potřebují lidé s kolitidou navštívit záchod třeba nejpozději do dvou minut a pak nastává problém, se ví. Ale tenhle problém mívají i někteří pacienti s Crohnovou nemocí, a dokonce i ti s dráždivým tračníkem. Takže je nás víc, než se na první pohled zdá.

Když jsem jezdívala každý den do zaměstnání městskou hromadnou dopravou, měla jsem „zmáknuté“ všechny keře a případné záchody po cestě. Když mě poté vozil do práce manžel, věděla jsem, kde mi může nejlépe zastavit. Nejhorší chvíle ale pravidelně nastávaly kousek od domova na křižovatce na semaforu. Už když jsme se blížili k semaforu a viděla jsem, že ze zelené skáče světlo na červenou, bývávalo obvykle zle.

Manžel mi proto často říkal: „Klepej.“ Techniku poklepávání podle metody EFT jsme se naučili na jednom seberozvojovém semináři. Když jsem se potřebovala uklidnit a hlavně uklidnit své rozbouřené zažívání, opravdu jsem klepala (a občas ještě klepu) na určité body na těle. Pomáhalo mi to více než hluboké prodýchání, protože na to už při akutní potřebě bývá pozdě.

Mezitím jsem ale na mateřské absolvovala jeden zajímavý kurz plný meditací a různých technik, jak pracovat sama se sebou. A z jedné takové lekce jsem si odnesla poznání „smím“ a „můžu“. Dřív, když na mě přišla má „těžká hodinka“ (= akutní potřeba ;-) ), měla jsem na mysli „teď nesmím“, „ne, nemůžu“. Protože jsem fakt věděla, že na té křižovatce fakt nemůžu jít na záchod. Věděla jsem, že nesmím, a bylo mi opravdu zle, fyzicky i psychicky. Myslím, že těm, kdo tohle někdy zažili, nemusím konkrétní pocity popisovat. A ti ostatní, ať si představí orosené čelo, bolavé břicho v křeči a psychické trápení, že tohle je ostuda.

Ale od té doby, co jsem si připustila myšlenku „smím, no a co?“, „tohle není žádná ostuda“, tak mi to až zázračně funguje. Ve chvíli, kdy jsem v remisi (při relapsu si nejsem úplně jistá stoprocentním účinkem) a řeknu si v takových okamžicích „smím“, povolí se jakýsi vnitřní tlak a potřeba na záchod ustupuje nebo alespoň povolí a zvládnu vydržet na nejbližší místo i bez oroseného čela a špinavého spodního prádla.

S ulcerózní kolitidou žiju už od roku 2003. Za tu dobu jsem si prošla téměř veškerou dostupnou léčbou v ČR, včetně léčby biologické. Nejprve jsem měla diagnostikovanou proktitidu. Jenže zánět se nakonec rozšířil po celém tlustém střevě a já několik let řešila stav pankolitidy a také možnost stomie. Nakonec se můj stav stabilizoval a jsem i bez operace několik let ve stavu remise.<br> Mám tři děti a na své cestě za zdravím a plnohodnotným životem s chronickým střevním zánětem jsem došla k mnoha poznáním. Jedním z nich je, že pocit štěstí se rodí z toho, co vkládáme do své mysli i do svých úst. Dlouhodobě se věnuji proto výživě těla a duše a také výživovému poradenství. Pomáhám ostatním, nejen lidem se střevními záněty, žít a jíst plnohodnotně a kvalitně i přes nejrůznější obtíže. Kromě blogu na těchto stránkách mě najdete i na webu veronikahanzlikova.cz. Jsem také autorkou několika e-knih a tištěné knihy Příběhy českých superpotravin.
Veronika Hanzlíková