O porodnicích a kojení na záchodě

Můj syn bude za pár dní slavit druhé narozeniny, a tak mi vyvstávají vzpomínky na období těhotenství, porodu a první dny po něm. Třeba na to, jak jsem se bála akutní potřeby na velkou v porodnici a při kojení. Jak už jsem zmiňovala v příspěvku o únavě, nebyla jsem v těhotenství celou dobu v remisi, ale prožívala jsem i období aktivního zánětu a s tím spojené častější potřeby.

Porodnici jsem vyřešila tak, že jsem v řádném termínu odjela rodit do jedné menší za Prahou. Měla jsem tam větší jistotu nadstandardního pokoje se záchodem sama pro sebe než ve vyhlášené porodnici U Apolináře v Praze. Tam jsem sice byla registrovaná a docházela na pravidelné kontroly kvůli IBD, ale právě kvůli tomu, že je Apolinář tak vyhlášený a známý, je zde obrovský přetlak na kapacitu nadstandardních pokojů. Pro neznalce poměrů v porodnicích – ve většině pražských porodnic není běžnou součástí pokojů vlastní koupelna a záchod.

A tak jsem raději jela rodit do útulného prostředí malé porodnice se skvělou porodní asistentkou a „jistotou“ nadstandardu. Díky tomuto rozhodnutí jsem byla fyzicky a hlavně psychicky fit již několik hodin po porodu. Až by se nechtělo věřit, jak péče „vlastní“ porodní asistentky a pokoj se záchodem můžou mít vliv na celkovou kondici rodičky! Ale u mě rozhodně měly.

Druhým strachem, který jsem potřebovala vyřešit ještě v těhotenství, byl strach, jak budu kojit. Nebyl to ale strach, zdali mi kojení půjde. Byl to strach, co budu dělat, když se mi bude chtít při kojení na záchod. Tehdy jsem synkovi – ještě v bříšku – „vysvětlila“, že někdy ho budu muset nakojit až po návštěvě záchodu, jindy ho na ten záchod vezmu s sebou.

Zní to možná divně, ale to, že jsem mu poslala vzkaz o tomto svém problému už do bříška, mi pomohlo se uklidnit. A jemu asi taky, protože kojení po jeho narození probíhalo výborně, a to i přes časté přesuny na záchod i s ním přisátým na prsu.

Velmi často se mi stávalo, že jakmile začal pít, ozvalo se téměř okamžitě moje zažívání. Měla jsem na „uklidnění“ různé fígle, ale nejvíc se mi osvědčil sprint na záchod i s ním v náručí. :-) V 99 případech ze 100 se většinou nenechal vyrušit a v klidu dopil, co potřeboval. Jak rostl, začal mi na záchodě spíše asistovat než aby pil. Přesto jsme kojení oba hezky zvládli a k oboustranné spokojenosti trvalo až do jeho roku a půl.

Na své cestě za zdravím a plnohodnotným životem s chronickým střevním zánětem jsem došla k mnoha poznáním. Jedním z nich je, že pocit štěstí se rodí z toho, co vkládáme do své mysli i do svých úst. Díky tomu nyní na svém blogu učím a inspiruji, jak žít a jíst zdravě, vědomě a hravě. Za více než 13 let, co mám diagnostikovanou ulcerózní kolitidu jsem zvládla dostudovat VŠ, přijít o svoji první lásku i další lásky poznat. Žiju příjemný život se svojí rodinou (manželem a malým synem) a i přes některá zdravotní omezení si troufám říci, že je plnohodnotný. Ráda se také dělím o své zkušenosti a poznání formou psaní a jsem autorkou e-knihy 10 klíčů k tajemství potravin.
Veronika Hanzlíková