Mít, či nemít? – 1. část

Nebudu zde citovat Hamleta a jeho „být, či nebýt, to je oč tu běží“, ale lehké spojení tu přece jen je. :-) I ti, co Hamleta neviděli, tuší, že toto vyřkl jeden z hlavních hrdinů shakespearovské tragédie. Nechci psát o tragických hrách a otázkách, které tam padly, ale o tom, že otázky „být, či nebýt“ nebo „mít, či nemít“ mohou mít skutečný kontext s reálným životem.

Mít, či nemít děti i s diagnózou střevního zánětu? Bohužel s ohledem na věk, v jakém většina pacientů obdržela tuto diagnózu, vyvstává tato otázka snad před většinou mladých lidí s IBD. Ti, co stihli mít děti před tímto „ortelem“, mají myslím jednu výhodu. Nemusí tuto závažnou, sice ne život ohrožující otázku, řešit. Prostě děti mají, a zda po nich tuto nemoc zdědí, už nemají úplně šanci ovlivnit.

A tak bych se s vámi chtěla podělit o jeden svůj zážitek, který mě přivedl k pojmenování si svých důvodů, proč naopak dítě mít i s ulcerózní kolitidou. Když jsem se kdysi (již v několikáté fázi relapsu a s diagnózou aktuálně se neprojevujícího bechtěreva) setkala na jedné oslavě s mladým mužem jménem Tomáš a jeho partnerkou, byla jsem v šoku. Milý Tomáš řekl, že zvažuje, zda vůbec bude mít se svojí přítelkyní kvůli jejím zdravotním problémům dítě. Podotýkám, že se u ní jednalo „jen“ o alergie a lehčí formu astmatu. Tento muž se dokonce poté, co jsem zmínila svoji kolitidu i spondylartritidu, dost ostře otázal manžela, zda chce se mnou mít děti.

Můj muž, naštěstí pro mě, odpověděl, že ano a že tuhle otázku neřeší. Pokud pomineme skutečnost, že to byla nehorázná drzost (i s ohledem na to, že jsem za sebou v tu dobu měla nepodařené těhotenství, nesouvisející však s mými diagnózami), měl se Tomáš zeptat alespoň přímo mě, ne mého muže. Měl se mě zeptat, zda jsem ve svém stavu zvážila tu zásadní otázku „mít, či nemít“, a pak teprve pátrat, jak to cítí můj manžel.

Teď už je to vcelku jedno, ale přiznám se, že mě naše debata a ostrost výměny názorů značně zasáhla. Nicméně zajímavým výstupem byly dvě věci. Prvním z nich jednotnost mého a manželova postoje k otázce „mít, či nemít děti“. My totiž chceme oba být rodiči, a dokonce ty děti mít spolu. :-) A oba si také myslíme, že některé nemoci (i ty s genetickou „příčinou“) se u někoho nemusí v mladistvém věku projevit. Proto moje kolitida ani bechtěrev nesnižují moje právo být matkou. Kde je totiž psáno, že můj manžel je jednoznačně zdravější?

Ano, existuje zde riziko určité pravděpodobnosti, že naše dítě zdědí moje dispozice, ale také může zdědit otcovy dispozice, a kde je zaručeno, že jeho geny budou „lepší“ než moje „zánětlivé geny“? To už bychom se dostávali k otázce „být, či nebýt“, protože by děti nemohl mít vlastně nikdo.

Druhou věcí, která z naše rozhovoru vyplynula (rozhovor vedl velmi útočně právě Tomáš), bylo, že tento mladík má vlastně také potvrzený gen pro bechtěreva, ale bez jeho vnějších projevů. V tu chvíli mi spadla brada, protože Tomáš se považoval za vhodného adepta na otcovství jen proto, že nemá dosud projevenou žádnou nemoc a má „pouze“ potvrzený gen pro spondylitidu. Nicméně svoji partnerku odsuzoval za nemoci, které třeba ani jejich potenciální dítě zdědit nemusí.

Myslím, že nemusím víc vysvětlovat, že něco je v tomto případě divné. Ale myslím, že ta divná nejsem já (aspoň doufám ;-)).

Na své cestě za zdravím a plnohodnotným životem s chronickým střevním zánětem jsem došla k mnoha poznáním. Jedním z nich je, že pocit štěstí se rodí z toho, co vkládáme do své mysli i do svých úst. Díky tomu nyní na svém blogu učím a inspiruji, jak žít a jíst zdravě, vědomě a hravě. Za více než 13 let, co mám diagnostikovanou ulcerózní kolitidu jsem zvládla dostudovat VŠ, přijít o svoji první lásku i další lásky poznat. Žiju příjemný život se svojí rodinou (manželem a malým synem) a i přes některá zdravotní omezení si troufám říci, že je plnohodnotný. Ráda se také dělím o své zkušenosti a poznání formou psaní a jsem autorkou e-knihy 10 klíčů k tajemství potravin.
Veronika Hanzlíková