Jak jsem skončila v nemocnici

Znáte písničku Vánoce, Vánoce přicházejí? Autorem vtipného vánočního textu je Zdeněk Borovec. Zpívá se v ní například: „Tyhle ryby neměly by maso míti samou kost, říká táta vždy, když chvátá na pohotovost.“

Tuto větu jsem si vypůjčila, abych uvedla své povídání o svém jediném pobytu v nemocnici kvůli kolitidě. Naštěstí jsem nikdy nechvátala s rybí kostí v krku na pohotovost, ale kdysi jsem před Vánocemi skončila na lůžkovém oddělení interny v nemocnici.

Tehdy jsem byla v listopadu na sigmoidní koloskopii. To je koloskopie jen do určité části střeva. Všude, kam se má lékařka dostala, jsem měla sliznici zasaženou zánětem. Pár dní poté mě chytly obrovské křeče do břicha, až jsem plakala bolestí. Od té doby jsem naštěstí takové křeče nikdy neměla. Ani když zánět rok poté zasáhl celé mé střevo.

Se svojí tehdejší paní doktorkou jsem byla denně na telefonu a řešily jsme můj pobyt v nemocnici. Já jsem se přibližně tři dny bránila a chtěla jsem zůstat doma, ale pak už byly ty bolesti opravdu nesnesitelné, takže jsem se rodiči nechala odvézt na nemocniční příjem.

Kdo už ležel na interně, ví, že je často plná lidí starších ročníků narození. Tehdy jsem tam pár dní byla jediná, jejíž ročník narození začínal na třetím místě vyšším číslem než 3! A to jsem narozená 1983. Takže jsem moc ráda, že mi paní doktorka znalá poměrů dokázala nabídnout jednolůžkový pokoj s vlastním sociálním zařízením. Dnes by se to nazývalo nadstandard. Nic proti starým lidem, ale více než padesát let rozdíl, pět lidí na pokoji a čtrnáct dní v nemocnici by pro moji psychiku nebylo asi úplně léčebné.

Takhle jsem se po odeznění křečí mohla učit na zkoušky a dívat se na televizi, kterou mi po domluvě s lékaři přivezli rodiče na pokoj. Notebook a wifi připojení jsem tehdy ještě neměla. ;-)

Ze svého pobytu jsem si odnesla dokonce i jednu humornou historku. Když jsem byla na příjmu na lůžkové oddělení, přijímala mě mladá paní doktorka. Byla jen o pár let starší než já. Potřebovala mi pohmatem vyšetřit konečník, a když jsem se ptala, jestli si mám lehnout nebo stoupnout, odpověděla mi něco ve smyslu: „Jak to máte ráda.“

Chudák, byla pak celá rudá. Ta samá mladá lékařka pak občas při návštěvách mého pokoje měla děs v očích (ale také soucit) z toho, že někdo běhá třicetkrát za den a desetkrát v noci na velkou. Asi jsem byla její první pacientkou s tak silným zánětem tlustého střeva.

Na své cestě za zdravím a plnohodnotným životem s chronickým střevním zánětem jsem došla k mnoha poznáním. Jedním z nich je, že pocit štěstí se rodí z toho, co vkládáme do své mysli i do svých úst. Díky tomu nyní na svém blogu učím a inspiruji, jak žít a jíst zdravě, vědomě a hravě. Za více než 13 let, co mám diagnostikovanou ulcerózní kolitidu jsem zvládla dostudovat VŠ, přijít o svoji první lásku i další lásky poznat. Žiju příjemný život se svojí rodinou (manželem a malým synem) a i přes některá zdravotní omezení si troufám říci, že je plnohodnotný. Ráda se také dělím o své zkušenosti a poznání formou psaní a jsem autorkou e-knihy 10 klíčů k tajemství potravin.
Veronika Hanzlíková