IBD a zaměstnání

Obdivuji všechny pokladní v supermarketech, kde jim k pásu chodí jeden zákazník za druhým. Obdivuji všechny pracující ve výrobách, kde nelze jen tak odejít ze směny na záchod, ale jen v řízených přestávkách. Obdivuji všechny, kteří si prostě ve svém zaměstnání nemůžou podle potřeby odskočit na záchod.

Vždycky přemýšlím, jestli takovou práci můžou dělat lidé s Crohnovou nemocí a ulcerózní kolitidou, které jako hlavní projev střevní aktivity trápí průjmy.

Nedávno jsem se vrátila po rodičovské dovolené na částečný úvazek do svého původního zaměstnání. Do relativně klidné práce, ale hlavně kancelářské, kdy si na záchod v devadesáti devíti procentech případů můžu odskočit ihned. Jsem za takové zaměstnání vděčná. Mojí největší překážkou je ale paradoxně ranní cesta do práce.

Už jsem to tu v některých příspěvcích zmínila. Nejvíc stresujícím faktorem je pro mě ranní cestování, obzvlášť když někde musím být v konkrétní čas. To si mé tělo často spustí reakci „potřebuji akutně na velkou“ i v době, kdy jsem v remisi nebo jsem předtím navštívila záchod třeba i třikrát a teoreticky bych měla být vyprázdněná.

  • Při cestách autem se mi stává, že i v době remise se občas vracím z garáže domů na záchod, případně potřebuji zastavit dvě tři minuty od domova.
  • Při cestách městskou dopravou mám zase vždy zmapováno, kde má která zastávka v dosahu záchody nebo nějaké vhodné křoví.
  • O delších cestách autobusem nebo jinými dopravními prostředky netřeba asi hovořit, jaký to může být pro člověka s IBD stres.

Nejnáročnější na mojí práci byla před rodičovskou občasná služební cesta do zahraničí. Cestování miluji, psala jsem o tom v článku Cestování s kolitidou I – pozitivní přínos, ale takový odlet z Košic ve čtyři hodiny ráno nebo služební cesta do USA včetně americké stravy mi doteď probouzí mnohé vzpomínky a nejsou úplně pozitivní. Při cestě z Košic tenkrát proběhlo vše bez problémů. Mé tělo se ze spánku v taxíku směr letiště (= což znamená dostupné záchody :-)) stěží vzbudilo, natož má střeva. Avšak cesta z USA byla horor. Stres, únava, časový posun a několikahodinové zpoždění rozjely zánět už na přestupu v Mnichově při čekání na letadlo do Prahy. Nebo alespoň akutní průjmové stavy vedoucí k rozvoji nového zánětu.

Nemůžu samozřejmě svoji ataku svést jenom na cestu do USA, ale rozhodně vím, že jako prvotní spouštěč má na tom lví podíl. Proto se tímto článkem hluboce klaním před povoláními, která jsem zmiňovala na začátku. Ať už tito lidé mají, nebo nemají IBD, protože každý z nás občas potřebuje akutně na záchod, tuším, že prostě u pokladny u pásu nebo v obchodě plném zákazníků nebo kdekoliv jinde, kde nejde jen tak utéci na toaletu, musí být akutní příhoda setsakramentský problém.

Na své cestě za zdravím a plnohodnotným životem s chronickým střevním zánětem jsem došla k mnoha poznáním. Jedním z nich je, že pocit štěstí se rodí z toho, co vkládáme do své mysli i do svých úst. Díky tomu nyní na svém blogu učím a inspiruji, jak žít a jíst zdravě, vědomě a hravě. Za více než 13 let, co mám diagnostikovanou ulcerózní kolitidu jsem zvládla dostudovat VŠ, přijít o svoji první lásku i další lásky poznat. Žiju příjemný život se svojí rodinou (manželem a malým synem) a i přes některá zdravotní omezení si troufám říci, že je plnohodnotný. Ráda se také dělím o své zkušenosti a poznání formou psaní a jsem autorkou e-knihy 10 klíčů k tajemství potravin.
Veronika Hanzlíková