Konečně bez léků? Ano, po 17 letech života s ulcerózní kolitidou

Prý to, jak u vás vypadá průběh ulcerózní kolitidy v prvních pěti letech od diagnózy, ukazuje, co vás s touto nemocí v průběhu dalších let čeká. Možná je to pravda, ale kdybych se podle toho kdysi řídila, tak bych si asi šla hodit mašli. No vážně. V průběhu prvních pěti let mi bylo hůř a hůř a tři roky od propuknutí nemoci v podobě proktitidy jsem už měla pankolitidu a nakročeno k vývodu. Naštěstí v dalších letech se i přes nejrůznější propady, fyzické i psychické, můj zdravotní stav postupně lepšil.

Dostat se z pankolitidy mi pomohla především biologická léčba a další léky, počínaje mesalazinem a konče kortikoidy. Než jsem se ale dostala do remise, trvalo to téměř tři roky. Kromě léků mi pomohlo i hodně alternativních terapií a práce na psychice.

Po sedmnácti letech od stanovení diagnózy

Už téměř dva roky neužívám vůbec žádné léky a přitom jsem v dlouhodobé remisi. Moje hodnota kalprotektinu, zánětlivého faktoru stanovovaného ze stolice, je nejnižší, jaká kdy byla. Teď ještě čekám na celkovou koloskopii, kam jsem se dokopala po víc než roce a půl od tzv. sigmoidní koloskopie. Doufám, že dobře dopadne. Od svého lékaře jsem před rokem dostala doporučení, abych užívala aspoň aminosalicyláty (základní léky pro léčbu střevních zánětů) kvůli prevenci rakoviny tlustého střeva. Přiznám se ale, že na ně zapomínám. Respektive párkrát jsem si je po tehdejší koloskopii vzala a od té doby zase nic.

Proto teď bude další koloskopie pro mě stěžejní. Nicméně se cítím dobře a mám radost, že to moje střevo zvládá i bez léků. Ovšem vedla k tomu dlouhá cesta, lemovaná mnoha propady a taky několikaletou péčí o sebe, svoje tělo a duši za pomoci alternativních prostředků.

Prostě jsem to nevzdala

„Jak se ti to podařilo?“ ptají se mě přátelé – hlavně ti s kolitidou nebo crohnem. Nejčastěji odpovídám: „Prostě jsem to nevzdala.“ Navíc jsem musela pochopit dvě věci. První, že v mém případě je kolitida opravdu psychosomatická nemoc, a když se zapomenu a sklouznu do starých myšlenkových vzorců a emocí, které mě dřív provázely, můžu mít zase nakročeno směrem k relapsu.

Druhou věcí je cíl „cítit se v pohodě“, nikoliv „být bez léků“, jak jsem to měla postavené dřív. Hodně se mi ulevilo, když jsem přestala na sebe tlačit a přestala řešit, kdy už se mi to konečně podaří. Až když se mi tuto utkvělou myšlenku podařilo opustit a smířit se s tím, že třeba budu až do konce života na lécích, paradoxně jsem vykročila směrem k tomu původně vytouženému stavu – být bez léků.

Jen jsem musela pochopit, že moje nemoc není selhání. Prostě jsem si musela projít obdobím, kdy jsem zase a znovu zkoušela vysazovat léky, protože jsem měla onen „vznešený“ cíl. Jenže jsem stále znovu sklouzávala do relapsu… Ale to už je zase jiný příběh. Ten najdete v sekci pacientských příběhů tady.

(vha)


 

Na své cestě za zdravím a plnohodnotným životem s chronickým střevním zánětem jsem došla k mnoha poznáním. Jedním z nich je, že pocit štěstí se rodí z toho, co vkládáme do své mysli i do svých úst. Díky tomu nyní na svém blogu učím a inspiruji, jak žít a jíst zdravě, vědomě a hravě. Za více než 13 let, co mám diagnostikovanou ulcerózní kolitidu jsem zvládla dostudovat VŠ, přijít o svoji první lásku i další lásky poznat. Žiju příjemný život se svojí rodinou (manželem a malým synem) a i přes některá zdravotní omezení si troufám říci, že je plnohodnotný. Ráda se také dělím o své zkušenosti a poznání formou psaní a jsem autorkou e-knihy 10 klíčů k tajemství potravin.
Veronika Hanzlíková