Zkušenosti uživatelů

Podělte se o své zkušenosti

Hledat

Nalezeno 118 záznamů z celkového počtu 118, zobrazeny 1. - 10.

[ 1 ]  2  3  4  5  6  7  8  9  10  11

16.1.2012 (BohusP)
Souhlasím s předchozími názory na tuto nemoc. A to v tom smyslu, že i mě pomohla razatní změna životního stylu. Důležité je přijít na potraviny, které Vás nedráždí a dopřejí Vám všechny potřebné vitamíny. Důležitý je také pravidelný pohyb a nestresovat se. S tímto způsobem života se mi daří držet nemoc v klidu a žít normálním životem. Ale samozřejmě beru pravidelně i léky, netroufám si je vysadit-3xdenně 3 tablety ASACOL 400

11.1.2012 (TeSka)
Mam pritele s UC (22let) uz ji ma rok a pul,se Salofalkem mu je fajn,nejhorsi je kdyz ma stres a sni neco spatneho co mu dela spatne.Pomahaji mu i bylinky a to suseny mesicek pity jako caj.na zklidneni bricha a prujmu i nutridrink z lekarny a ted jde zkusit i lecitele.rikal ze uz vylecil spoustu lidi s UC,jde jen o pristroj prpojeny elektrodami k noze ktery vam vysila frekventovane impulsy.Musi se zkusit vsechno,kdyz vsichni rikaj a hlavne doktori(kteri masti penize lekarnam za leky)ze je to nevylecitelne,bodejt jo, kdyz z toho maj provize.
Je to o tom nebyt ve stresu,jist zdrave a hlavne prirodne.nespolehat se na chemii.
Drzim vsem palce 30.12.2011 (Eva)
Mému synovi diag.UC ve 3 letech,nyní je mu 8 llet a pomocí léků a dalších podpůrných přípravků je v pořádku.Léky mu nikdy sama od sebe nevysadím,ale chtěla bych s ním podstoupit ještě nějakou přírodní alternativní léčbu.Pokud má někdo kontakt a dobrou zkušenost s léčitelem,který se zabývá těmito diagnósami,prosím napište,bydlíme u Brna,elirys@seznam.cz,moc děkuji 12.11.2011 (O.M.)
Ještě bych doplnil konkrétnější faktory, an které mám podezření (kromě razantní změny životního stylu) - nejezte pseudocelozrnný pečivo. To stejně není celozrnný jen obarvený a posypaný zrníčkama. Kdyby takhle rádobyzdravě jedli všichni, tak je UC daleko víc. A pak ještě mám podezření na SSRI, což jsem kdysi krátce bral. 12.11.2011 (O.M.)
Měl jsem UC 3 roky, salofalk 3x denně, bez něj předtím 10x krvavý průjem. Pak se přidalo vitiligo. Přestal jsem doktorům věřit, zjistil jsem příčinu (špatný životní styl, strava), to jsem změnil a 2 roky jsem bez příznaků, návrat pigmentu u vitiliga, už nikdy žádné "léky".

Ze začátku syrová strava, půsty, teď jím všechno "čisté" jídlo.

Z vás doktorů je mi na blití. Jste (nevědomí?) účastníci té genocidy. Doufám, že se to brzy provalí.

Stejně se vyléčí všechny ostatní nemoci - změnou životního stylu - strava, spánek, slunce, vzduch, voda, stres..... 21.8.2011 (Lucie)
Ahoj všem obecně postiženým. Před dvěma týdny jsem 'oslavila' 4 roky, co mám diagnostikovanou UC. Dnes je mi 30 let. Domnívám se, že jsem jí trpěla už někdy od dětství, nejpozději od puberty. I když jsem si na trávilí potíže u lúkařů opakovaně stěžovala, její odhalení bylo stížené tím, že jsem prodělala lymskou boreliosu, která měla za následek např. stav jater jako po těžké prodělané žloutence, takže jsem od práznin po osmé třídě několik let musela držet jaterní dietu. I když jsm si stěžovala již tenkrát na ktečovité bolesti břicha, průjmové záchvaty, při kterých jsem se potila atdatd, lékaři byli v té době svést na lymskou boreilosu i snad i zlomenou ruku. Když mi bylo dvacet, odjela jsem na léto pracovat do Ameriky, byla to velká móda. I když jsem si vzhledem k přechozím potížím snažila hlídat stravu, aby nebyla tak zběsilá jako u všech mých vrstevníků (když člověk pracoval ve fast foodu, najedl se zadarmo...), snažila se jíst masa z fast foodu jen málokdy, hranolky nikdy, atd, trávení se mi tam brutálně zhoršilo. Po návratu z USA jsem prožívala po několik týdnu to, co byl jasný relaps. DOkonce jsem si již tenkrát oba sourozence MC i UC vygooglovala, početla si o tehdy populární zpěvačce Anastacil a přesně se v popsaných potížích našla. I v tom, že situaci v břiše spoustě pacientů zklidńuje kouření...vylekala jsem se tenkrát. jedla jsme jen to, co jsem snesla, typu rýže, jogurt (asi chápete dobře o co šlo...) a protože jsem měla na vysoké škole individuální studijní plán, abych mohla žít se svým tehdejším partnerem v Holandsku, z bytu jsem nnebyla nucena vycházet, takže mě nemoc 'zas tak neomezovala'. Jinými slovy, několik týdnu jsem se povalovala doma, často na koberci v chodbě blízko wc, a z bytu se donutila vyjít jen nakoupit do přilehlého Alberta Heijna, aby přítel nevěděl, jak na tom jsem. Zánět se zklidnil.....ale už byl se mnou. Pořád. Pozorovala jsem, že někdy celou noc nespím proto, jak mám v břiše hnusný stav. Potřebovala jsem sedět, nalívat se velkými hrnky čaje s mlíkem a kouřit, dokud nepřišel 'spásný' hlenovitý průjem. Přítel zuřil, byl nekuřák, štvalo ho, že kouřím, lezl mu na nervy hnrky s čajem...šly roky, já se s nemocí zžila. Jako studentka a partnerka dobře vydělávajícího muže jsem nebyla nucená nikam chodit do práce z existenčních důvodů. Asi proto mě taky nemoc úplně neskolila a nepropukla úplně - mohla jsem spát, kolik jsem potřebovala, odpočívat i přes den, nikam nechodit, jíst doma tak, jak jsem pottřebovala. Během let se přidaly problémy v partnerství. Já byla ves tresu, protože jsem neustále žila na třch místech - s partnerem nejdříve v NL, pak FR, pak v Praze, na kolejích a u našich, Pořád jsem musela řešit, kde mám co,co kdy ve které domácnosti musím zajistit, zaplatit, atd. Bylo mi pořád špatně. Byl to takový začacovaný kruh. Bylo mi špatně, protože jsme měli problémy v partnerství (žádného chlapa taky nebaví, když pořád říiáte, že jste unavená, bolí vás břicho, nechcete jet někde cestovat na vlastní pěst, pod stan, protože je vám špatně - a bojíte se průjmu atdatd) nakonec mě lékaž přes boreliosu otestoval krev a přišel aspoń na Helikobactera v žaludku. Ten od té doby zazlobí vždy, když se mění roční období. Kolitida na své řádné entree na scénu teprve čekala. A její chvíle přišla.
Předcházel jí těžký rok plný problému. Nedříve mě sebral Helicobacter, do toho jsme se učila na státnice, psala náročnou a zcela původní diplomku, narozdíl od masy lidí, které ty své opsali. Byla jsem vyčerpaná, s přátelem jsme se nedříve zasnoubili a pak se vyhrotily problémy. Během roku jsme se několikrát rozcházeli, musela jsem si proto i na sebe začít v ten nejméně vhodný okamžik aspoń trochu vydělávat. Měsíc po, jn částečně zvládnutých státnicích jsme se rozešli, čekaly mě další, nedokončená diplomka, něměla jsme kde bydlet a potřebovala na plný úvazek do práce, a to už v oboru - studovala jsem práva. A tak to ten rok jelo. Tři stěhování, neustále v práci, i o víkendech, psaní diplomky, stres z mála peněz - koncipienti nejsou zrovna přeplácený druh. Pak jsem myslela, že se na mě usmálo štěstí, projevila o mě zájem jedna poradenská společnost, ve které jsem toužila pracovat. jenže....pár dní po mém nástupu se partneři rozkmotřili a ten, jehož kůń jsem byla, musel odejít. Začala jsme pracovat pod člověkem, který mě bytostně nesnášel - znáte takovou tu antipatii od první vteřiny, kdy prostě asi nesedí chemie.. - a navíc to byl psychopat, který neměl vést lidi. Vozil se po mně. A pak to přišlo. Nejdříve jsme měla podezření, že jsem si snad přivezla z Egypta, kam mě vzali rodiče, faraona. Bylo to horší a horší. Měla jsme 90 průjmových stolic denně. V břiše křeče, které mě nutily svíjet v práci na zemi vedle wc v kostýmu a kousat se do ruky, abych nekřičela bolestí. DOma jsem místo výeltu s kamarádkou nemohla opustit koupelnu - jen jsme přelézala z vany na wc a zpět. A doma jsem už zvládat bolest mlčky nezvládala. Pak jsem z vyčerpání dokonce i spadla na ulici a dopadla kolenem přímo na hranu chodníku tak, že jsem si podělala kolenu a musela mít celkovou ortézu. Bylo to horší a horší. Znovu jsme googlovala. Znovu ta samá diagnoza. Věděla jsem, že tentokrát už je zle, že musím k lékaři a modlit se, aby to byla ˇjen' kolitida a ne horší Crohn. Jediného doktora v Praze jsem tenkrát měla kamaráda ortopeda, který operoval na kladně. Zvedla jsme telefon a musela se mu s tou ošemetností svěřit. Okamžitě vše domluvil na tamní interně s tou nej doktorkou a další den měli sohdou okolností ještě možnost mě vmáčknout na kolonoskopii.Když jsem vuiděla vnitřek svých střev na obrazovce, věděla jsem, co to je - na chodbě visely osvětové plakátky....jela jsem domů a brečela snad až do rána. Myslela jsem že mě nevyhnutelně musí potkat všecky komplikace, že přijdu o kus střeva, že budu mít vývod a na konec rakovinu. Do smrti, která ostatně přijde záhy, se budu pohybovat jen v blízkosti wc, nebudu už nikdy v životě moci nikam cestovat, ta představa mě strašně trápila. Už po týdnu na Salofalku bylo líp. Ten jsme asi po 8 měsících vyměnila za Pentasu, kterou beru doposud. I když původně odezva nebyla úplně optimální a paní doktorka navrhovala kortikosteroidy, rozhodla jsem se nechat si tuto variantu na dobu, kdy bude zase nezvladatelně hůř. Dneska už mám nemoc přes čtyři roky. Někdy, jako třeba dneska, mám dny, které trávím v blízkosti wc, jsem unavená, potím se. Ale z té mnohem větší části života žiju normálně. CHodím do restauracíi jezdím na hory. jen si musím hlídat jídlo a po těch letech už tako jiní vím, že někdy si zeleninu dovoli můžu a jindy zase ne. A že pokud neovládnu svou touhu dát si na lačno vychlazenou plzničku, tak se mi to silně nvyplatí....osobně jsem s tím vším smířená a sžitá, jediné, co mě štve, je netaktnost a nechápavost a neinformovanost lidí okolo. Nedokážou pocohpit, že si odmítáte vzít například slané buráky, nebo že se nemůžete nacpat zelím,. Začnou hned mít nejapné poznámky o držení si linie a že pro jendou mě neubyde a podobně...když se člověk snaží naznačit, že prostě nemůže a zmíní se o nějaké nemoci, dozví se, že je hypochodnr, nebo že máme témata jak staré babky. Partner se s tím takky hledá špatně. zdraví lidé se obhužel někdy chovají jako sloni v porcelánu a můj poslední pokus o vztah se mě ustaraně ptal 'zda to ode mě nemůže náhodou chytit'. Myslím, že efekty těchto okamžiků jsou pro mě v současné době horší než mít neustále průjem. 28.7.2011 (Eva)
Petro, z vlastní zkušenosti vím, že ačkoliv gastroenterologové mívají z těhotenství pacientek s UC velké obavy a dokážou vystrašenou ženskou pořádně vyděsit, co vše by se mohlo přihodit, bývá naopak u mnoha žen naprosto v pohodě. Sama jsem otěhotněla nečekaně v době recidivy, střeva se však sama od sebe velmi rychle zklidnila (brala jsem jen Pentasu) a vše bylo v pohodě. Stejné zkušenosti má několik mých známých s UC nebo s Crohnem. Problém bývá spíš se samotným otěhotněním než s průběhem těhotenství. Ženy se záněty v břiše mohou mít různé srůsty a tím pádem nefunkční vejcovody. Takže až budete chtít miminko, nebojte se a jděte do toho (samozřejmě nejlépe v období remise)! Hlavně se nestresujte. 28.5.2011 (Petra)
Ahoj všem, už 6 let mám ulcerozni kolitidu
V 15 letech jsem začala mít zdravotní problémy. Když jsem stávala ráno do školy, musela jsem cca 20x na záchod a to během 40 minut,cestou jsem se musela zastavit u mamky v práci kde jsem šla 5x, půl hodina ve vlaku byla pro mě obrovské utrpení kdy jsem se tak tak držela.Rychle utíkat do školy a tam během dne 6x. Den ve škole byl šílený kroutila jsem se na židli v křečích, cesta domů vlakem opět horor, zastávka u mamky 5x. Když jsem došla domů, byla jsem hrozně unavená. Každý den jsem odpoledne spala 5 hodin a stejně jsem v deset večer padla do postele jako mrtvolka. Odpoledne, když jsem byla už v klidu doma a ležela jsem tak to celkem šlo, ale i tak jsem do večera musela jít 15x-20x zase na záchod. Prostě klasický den puberťáka =) K dětské lékařce jsem chodila pravidelně každý týden na odběry krve, nikdy nic nezjistila. Prvně do mě cpala homeopatika, potom mě řekla, že nechci hodit do školy a přestala mě léčit, když matka trvala aby semnou něco dělala, nasadila mě léky na nervy po kterých jsem ráno byla dost mimo a o to byly rána pro mě horší a horší. Po roce rodiče ztratili trpělivost a přes známé mě dostali k docentce do dětské nemocnice do Brna. Okamžitě jsem byla hospitalizována. Tam mě řekli že jsem dojela za 5 minut 12, přestaly mě pomale pracovat játra i ledviny. Diagnostikovali mě ulcerozni kolitidu, vředy, celkovou anemii, přestaly mě pracovat játra a částečně i ledviny. Ze začátku jsem brala 22 léku denně, což jsem psychycky špatně snášela, jednak proto že vše bylo na hormonální bázi, proto jsem dostala i lehkách antidepresiva. V nemocnici jsem byla půl roku než mě dali doktoři dohromady.Měla jsem naordinovaný uplný klid, nemohla jsem koukat na tv,na pc, měla jsem se vyhýbat lidem a na první čtyři měsíce jsem nesměla do školy, pak jsem si zařídila individuální studium. Tohle vše mě vysilovalo.Léto proběhlo uplně v pořádku, chodila jsme na brigády, užívala prázdnin a myslela si že je vše za mnou. Ale bohužel u mě nastává nejhorší období od půlky října do března.Měla jsem hrozné bolesti kloubů,zánět se mě dostal do kostrče a kyčlý, takže jsem nemohla sedět a pomale ani chodit...Po třech letech jsem si sama začala snižovat dávky léku, až jsem je přestala brát úplně, musím přiznat že hlavním důvodem byly deprese které jsem z nich dostávala...Teď je mě 21 let, 2x do roka chodím k léčitelce, jsem instruktor zumby,zumbAtomicu,zumba toningu, aqua zumby,instruktor aerobicu, výživový poradce a studentka asistenta v pedagogice.Teď žiju naplno se vším všudy a i když vím, že ulcerozni kolitida se nedá vyléčit a je nadoživotí, doufám, že to budu zvládat tak jak teď =) a to přeji i vám všem
Jen doplním, že jediné co mě teď trápí je to, že doktorka mě varovala, že s tímto onemocnením budu mít velké problémy pokud budu chtít otěhotnět. Těhotenství musí být plánované a uplně pod dozorem lékařu, těhotenství i celý porod bude pro mě dost rizikový.Tak snad i tohle jednou zvládnu =) 18.5.2011 (Lenka)
Ahoj, mám UC druhým rokem, loni jsem zkolabovala a ležela 3 týdny na JIPce. Poté mi byla nasazena biologická léčba, která díky bohu zabrala a já od konce prosince jsem bez potíží a mám se čím dál líp :-) Docházím ještě každých 8 týdnů do nemocnice na kapačku. Všem přeji hlavně pevné zdraví a plno síly. 30.4.2011 (Zolty)
(Váha 47kg) věk : 20 Dne 27.4.2011 jsem se ráno zbudíl s bolestí břicha a zvracel jsem 3x za ten den , nezvracel jsem nic jen sliny a při zvracení mi vždicky na tu chvilku stoupla teplota tak , že jsem byl celý vlhký . Druhý den (pondělí) jsem zašel k lékařce ta mi předepsala léky na bolesti břicha. ZA dva dny později jsem se kní vrátil, že ty léky nepomáhají, tak mi předepsala jiné léky. Za další dva dny (pátek) jsem šel kni zpět , že to bolí stejně a leky nepomáhají . Za celý týden jsem jen snědl asi 4 rohlíky .Bolest byla tak nesnesitelná , že jsem jen ležel a skoro nespal. Po přichodu k doktorce Řekla, že jsi nevý semnou rady a poslala mě na chirurgii a to hned od ní zavolala mi zachranku aby mě hned odvezly. (váha 45 kg) Po přichodu na chirurgické oddělení si mysleli, že mám slepák , poslaly mě hned na operaci, kde po otevření zjistily, že to není slepák ale velký zánět CN . Operace trvala 6hodin a přišel jsem při ní o 80 cm tenkýho sřeva a kousek tlustého a pak to jaksi spojily. 4 dny jsem ležel na odděleni kde se leží po operaci. Nic si z těch 4 dnů nepamatuji jen vím, že jsem tam ležel. (váha 40kg) Když mě daly normálně na pokoj nic mi nikdo neřek co mi je. Moji rodiče to věděli jaksi jim doktor řekl , že mi nemaj zatím nic říkat. Nevím proč já jsem docela klidnej člověk a po tom co jsem se dozvěděl z propouštěcí zpravy co mi vlastně je jsem si to vygoogloval. Po příchodu do gastro poradny mi lékařka vše vysvětlila dala mi léky a jaksi řekla, že víc zjistí po vyšettření které mě čekaj . Je jich docela dost takže celý měsíc budu jen chodit po doktorech. Také mi řekla, že jsem to měl několik let možná, že už od malička divila se, že mě neposlaly cca před 5 lety na vyšetřeni když jsem měl u konečníku abces nebo jak se to jmenuje. Ačkoliv se cítím zdravě a jsem už od 8.4. doma . Chodí se mi dobře na wc chodím 2-3 denně. Momentálně vážím 48 kg zčeho je doktorka paw a je ráda :-D
Doktorka mi řekla, že mě už do práce nepustí.
Zatím nevím jak to bude dál, podstoupim vyšetření a uvidí se .
Nevím možná , že mě to nějak neznepokojuje protože zatím nevím co to obnáší beru zatím jen 3x2 Pentasu , ale to jen do tý doby něž budou výsledky. Jinak zatím asi jediná věc co mě trošku sebralo a přemýšlel jsem o tom a přemýšlím občas je to , že my řekla doktorka že jsem na operaci šel za 5 minut dvanác, že jsem tu už nemusel být asi myslela , že my to řekly ale nikdo mi ani toto neřek .
NEvím doufám , že to dopadne jen dobře držím všem palce . Doufám , že budu moc dělat to co mě baví nevím nechci nic vzdávat a jen doma ležet a litovat se. Je mi 20 let tak se vrátím do školy pokusím si udělat Vejšku a chci začít cvičit mám dobrou chuť k jídlu a začínám rychle přibírat, ale nechci být nějak moc tlustý jenže zatím nevím jestli můžu cvičit.

Doufám , že všem s CN bude jen dobře všem držím palce .